Balkán 2 2014

      Je čtvrtek 17.července ,deset dopoledne a sedím na nádražní lavičce- čekám na vlak, který mne odveze do N.Zámků. Vedle nedočkavě stojí můj dvoukolý "tátoš", pyšný na svěřenou roli- vozit mne a skromné potřeby pro nezávislé přežití,(sbaleny a uloženy na jednokolovém "číňánkovi") po tři týdny na cestách i necestách Balkánu a to za každého počasí.
      Souprava přijíždí- nastupujeme a putování začíná. Po hodince jízdy je po klidu- spolucestující se hrnou ke dveřím. "Vlak zde jízdu končí- přestupte si do připravených autobusů", hlásí palubní rozhlas a potvrzuje to i průvodčí. To je teda průser- kola autobus nebere (v ČR při výluce jede s autobusy i furgon pro přepravu kočárků, kol a rozměrných zavazadel)- jsme na Slovensku! Dostávám zpět za nevyužitou část jízdy a šlapu už 20km před Nitrou- do večera jsem akorát v Kolárove, místo v Mederi. To nám to pěkně začíná! Nacházím kryté místo na noc a náladu spraví jedno "točené" po večeři...

Zřícenina hradu Simeg

Lončarica

      Cesta přes Maďarsko je za mnou, čtvrtý den, přechod Barcs a Chorvatsko přede mnou. Virovitica, stoupání na Lončaricu- tu prosím chataře o vodu na večer. Hodíme řeč a zve mne k sobě- spát budu pod terasou- omlouvá se, že v chatce nemá místo. Po mé provizorní každodenní koupeli zve ke stolu na večeři, ve společnosti mu bude líp chutnat- dodává. Přátelství stvrzujeme kalíškem rakije a hurá na kutě.
      Ráno balím, loučíme se a za jasné oblohy vyrážím. Krajina je po sjezdu z Lončarice rovinatá, dedinky ubíhají- blížím se k hranicím Bosny, ale blíží se i dešťové mraky. Ty mne dostihnou na zastávce  v bistru u benzinky D.Lipovci a začíná pršet. Naštěstí je poblíž opuštěná, volná a zastřešená novostavba- beru na noc!
      Po probuzení prší, ale než se sbalím, je po dešti a semtam se na obloze modrá. Přechod je za mnou, jsem v Bosně. Měním prašule za KM(konvertib.marky)- ceny jsou přijatelné a v poměru 1€-2KM. Jedu údolím řeky Vrbas- proti proudu, jak jinak a připravuju se na průjezd Banja Lukou. Naštěstí je tu obchvat a po hodince je město za mnou. Po čvrté-začíná z toho být pravidlo- se zatahuje a začíná pršet. Naštěstí právě míjím "trgovinu", místní obchůdek a bistro v jednom- ukrývám se a je tu tradiční debata s místními štamgasty (odkud, kam, jak je u nás, jak je tu atd.). Místo deštíku je tu bouřka a návrh majitele na přespání v podkroví- placení nepřipadá v úvahu! Dělám aspoň tržbu- kupuju něco k večeři a snídani, abych nemusel vařit a po sprchové hygieně zaspávám.

       Opět zamračeno, ale jasní se, projíždím hlubokým kaňonem Vrbas a kolem přehr. jezera Bočac za pálícího slunce. Nad městečkem ční starý královský hrad, cesta sleduje tok řeky až k Donji Vakuf- tu měním směr na Travnik. Za odbočkou začíná mírné stoupání a také je po čtvrté- teda bude pršet, proto končím. Sotva se "usalaším" pod střechou opuštěné stavby, je tu bouřka, a leje i v noci.
       Na rozhýbání po ránu čeká první průsmyk- Komar(927m). Pomalu si ho odšlapu, nahoře je ale mlha a žádný výhled, tak pojďme dolů! Málo frekventovaná cesta směřuje k Sarajevu. Zázrak- neprší, ale cesta stoupá, tak po šesté končím zase pod ochranou střechy v Kyseljak. Co nebylo ve dne, je v noci- zatáhlo se a blesky střídá hrom- následné šumění deště působí líp než  prášky na spaní.....

Točak v Mokro

      Kobiljača a jeho 630m rozehřeje stuhlé svaly a je tu Sarajevo. Jeho průjezd je hodinový horor-úzké cesty plné kanálů a výmolů, troubící auta, rachotící tramvaje-jsem rád, že jej opouštím. Za Ljubogošťou se nabízí k oddychu Točak- reštika a motel v jednom, pod skalnatými horami- to se nedá odmítnout! Dávám čorbu, šopsky salat a Jelena(pivko). Sotva dojím, spuští se deštík- nedaleká ves se totiž jmenuje Mokro- tak aby si jméno zasloužila. Protože déšť houstne a majitel sleduje moje znepokojené pohledy, nabízí možnost ubytování za 10€- beru, stejně se potřebuju skulturnit (oholit a přeprat).
       V noci déšť ustal, po snídani modro a další průsmyk- tentokrát 1034m vysoký Kovanj. Po stoupání je i zasloužený sjezd. Rogatica, Ustiprača, Goražde a odbočka na Čajniče, kde bude konec dnešní etapy. Hledám nocleh v místní crkvi- obsazeno. Mladík doporučuje nedaleký privat- zase obsazeno, ale majitelka oslovuje ženu v domku oproti- konečně volno!!! Má sice jednoho nájemníka, ale dvě postele v samostatné části domu za 5€-protože se mračí a hřmí, beru. Sotva je kolo pod střechou, spustí se pohroma- vichr, liják doplní centimetrové kroupy, hromy blesky a to celé dvě hodiny. Pak je klid a jen prší. Jdu do nedaleké trgoviny koupit něco k večeři a snídani, koupel po večeři a spát!
   

Most přes Taru

Klášter Morača

Slunečné ráno, jakoby se ani včera  nic nedělo a zase rozcvička v dlouhém stoupání na přechod Metalka (1335m)do Č.Hory-pokec s celníky a klesání do Gotovuši(noc) a následně do Pljevlji. Další průsmyk-Odžak(1205m) a je tu bájný most přes kaňon Tary. Točil se tu válečný film USA a za války bylo pod dohledem stavitele pět středových oblouků oblouků záměrně odstřeleno, aby jej nemohli použít či zničit Němci- po válce byl s malými náklady obnoven. Kaňon je druhý nejhlubší a nejdelší na světě- po Grand kaňonu v USA. Řeka protéká kaňonem v délce 83km a je hluboký 1600m. Most je turistická atrakce a vysoký je přes 100m. Je tu nápor turistů- na parkovišti stojí pět autobusů a osazenstvo fotí ostošest sebe, most, sebe na mostě, okolí, zvyšuje si adrenalín přejezdem z jednoho břehu na druhý po zavěšeném laně nad kaňonem, či jen tak lelkuje. Nezdržuji se a pokračuji vlevo za mostem podél kaňonu- jak jinak než proti proudu řeky. Po deseti km potkávám protijedoucí dvojici francouzkých cykloturistů, jedoucích na Žabljak. Jsou skoro čtyři a od mostu je to přes 20km krutého stoupání- teda nejmíň čtyři hodiny bez zdržování se- mají co dělat! Pokecáme a radí mi zůstat v 15km vzdáleném kempu, odkud jedou. V Mojkovac prý ubytování není- radu využívám a v kempu beru místo v chatce za 20€ se snídaní. Kemp je poloprázdný- ve vedlejší chatce je německý mladý pár turistů, nedaleko parkuje karavan s rodinkou- jinak nikdo. To se však večer mění- přibude parta asi pěti Slovinců.

Moje nocležisko u kláštera

      V noci pršelo, hustá mlha ráno zahaluje okolí do tajemna, ale než vyrazím, je celkem obstojně. Před Mojkovac míjím motel a dva penziony- francouzská dvojka asi byla slepá.  Na křižovatce si vybírám odbočku vpravo na Podgoricu, za Kolašinem cesta stoupá do 1045m n.m.a pak klesá ke klášteru Morača. Prohlídka zabere hodinku- je pěkně udržovaný a turisti se trousí až do večera. Vím to, neboť tu končím v motelu na terase- je totiž zavřený. V trgovině kupuji něco do žaludku(kam to hned ukládám) a v bistru na zakončení nezbytný Jelen. Pak zabírám terasu za rohem, ale pod střechou a po deváté nevím o světě.....
      Snídaně, hygiena,WC a před sedmou odchod, kterému přihlíží ostýchavé ranní sluníčko. Cesta kaňonem vede přes několik krátkých a jedem delší tunel, Podgoricou projíždím hladce a blíží se Cetinje. Na benzince info na laciný nocleh- šéf lituje, ale má plno, snad ve městě. Tam bude jistě draho- před městem je však volná stavba nové benzinky. Po obhlídce mám nocleh zadara-jdu do města něco zakousnout a dát si pro změnu Karlovačko. Pospíchám s návratem, protože se nebe barví do černa a v dáli slyšet dunění- sotva jsem pod střechou, spouští se katastrofa. Hromy, blasky, vichr a přívaly vody střídají intenzitu a utichají až po setmění, vlastně po deváté.....

Výrobna pršutu

Ves pod Lovčenom

      Svítá, budím se a stále šumí déšť. V pohodě a bez spěchu absolvuji ranní rutinu a po osmé se mraky trhají, objevuje se modř a sluneční paprsky-vyrážím. Po několika kilometrech začíná silnice pozvolna stoupat, pak přitvrzuje a vine se kolem hory Jezerski vrh(1657m), Stirnovnik(1749m) a parku Lovčen nad Kotor. Dávám pauzu v bistru u cesty- je tu soukromá výrobna a prodej pršutu. Majitel mne zve na exkurzi a vysvětluje princip výroby této speciality. Stoupání okračuje kolem opuštěných stavení a na konci se pode mou objevuje úchvatný pohled na moře, záliv a Kotor. Pak klesám do Kotoru v dlouhých 28 vracečkách. Před městem pauza v trgovině a obhlídka okolí na možný nocleh- v přilehlém stavení prosím o vodu do bandasek a nesměle se ptám na možnost přenocování v prázdné garáži. Hospodyně chvíli váhá a pak nabízí postel v podkroví za obligátních "patnást maraka"(7.5€)- jdu se ubytovat.....Koupel v teplé vodě, večeře z vlastních zásob a následuje "pokec" na bedně od piva u trgoviny při jednom oroseném. Návrat a spím jak zabitý až do svítání- budí mne kohouti!

Trajekt

      Kotor si prohlížím za slunného rána- na molech se opalují mladé i starší ročníky něžného pohlaví, rybáři sedí němě civí na splávky udic, místní spěchají na nákupy, turisté špacírují po pobřeží- běžný všední den tohoto přímořského městečka. Po prohlídce starého města jedu levou stranou přes Prčanj do Lepetani na trajekt. Ten zkrátí cestu do Herceg Novi na jednu třetinu, jezdí nepřetržitě a je laciný-platím 1€ za sebe, za kolo nic. Po půlhodince přirážíme ke břehu v Kamenari. Herceg Novi je ještě o pár km dál, pak se cesta pomalu zvedá k hranicím Bosny, za přechodem do výšky 845m n.m.(Javor), odtud do Trebinje v průměru kolem 5-8%. Sem dorážím po páté hodině a končím pro začínající prš v soukromí. Prší celou noc a ráno také- obloha se trhá až po deváté

Stolac-náhr. kameny(stolce)

      Proti proudu Trebišnjice stoupám Popovým poljem k průsmyku Vranjak(585m n.m.). Klesání je dlouhé- až do Stolac, kde jsou u cesty k vidění náhrobky-stolce, z dávných časů. Jsou to mistrovská umělecká díla vytesaná z bílého kamene-vápence? Chvíli zabere čas obdivování a focení, pak přestávka na doplnění kalorií a pokračuji směr Počitejl. Před městečkem je u cesty bistro a parta mládeže- stavím na jedno a ptám se na možnost noclehu. Chlapec se nabízí, že u nich mohu přespat, ale je to tři km bokem. Váhám, ale pak jedu. Hospodyně sama nerozhodne a hospodář není doma- je po noclehu. Naštvaný na zbytečnou zajížďku uháním k městu a trnu při pomyšlení, že nocleh nebude- místo na stan tu totiž není. V osm jsem na místě a v bistru dostávám ujištění, že nocleh bude, jen třeba posečkat. Před desátou jsem konečně v posteli.        

Mostar

Kaňon Neretvy

Jablonicko jazero

      Malebným údolím řeky Neretvy- samože proti proudu- projíždím dopoledne a sluníčko o sobě dává vědět, teploměr ukazuje příjemných 26°C. Kolem poledne míjím novější čtvrť Mostaru a blížím se ke starému městu- to signalizují úzké uličky, menší dopravní ruch a větší počet turistů. Na Starém mostě- hlavní to atrakci města- je přeplněno a tak bloumám poloprázdnými uličkami, které pro ně tak zajímavé nejsou. Most byl za bojů zničen a do dnešního stavu znovu po jejich skončení obnoven- je v seznamu památek UNESCO. Neretva pod ním je průzračná, křišťálově čistá a modrozelenkavá- lemují ji skalnaté útesy jako v pohádce. Čas běží a i já musím- ač nerad- pokračovat. Pohledem se loučím a sleduji dál Neretvu proti jejímu toku. Za městem se údolí zužuje a přechází v hluboký kaňon s železnicí po jednom a cestou po druhém břehu- za Gornjnou Grabovicou si je vymění. Je po třetí, modř na obloze nahrazuje šeď a místy i čerň, mírně se ochladilo a právě včas se objevuje Jablanica- malé městečko, ale důležité. Je to spojnice severu s jihem a východem(Banja Luky, moře a Sarajeva). Protože následuje táhlé a ke konci prudké stoupání na Makljen, hodlám tu skončit. Nedaleko, mezi autobus. nádražím a stadionem je volná stavba s dokonalou střechou, s klidným koutkem vzadu- ubytko je. Vracím se k bistru na tradiční zakončení dne jedním oroseným a přijímám pozvání ke stolu od dvojice místních pánů v mém věku. Po chvíli ale začíná bouřka, jeden se loučí a my se přesuneme dovnitř. Druhý mezi řečí se zmíní o volném neobývaném domek těsně vedle- jdeme na prohlídku a jasně že beru. Pak se loučí i on s přáním "Srečen put" a já jdu využít nečekané nabídky.
      Hustá mlha v údolí se pomalu zvedá , je příjemně vlhko a teplo- stoupání je mírné a vede kolem Jablanického jezera, vlastně přehradní nádrže na řece Rama

Gračanica a Makljen v pozadí

. Údolí se rozestupuje před Gračanicou a mám možnost vidět Makljen(1123m n.m.) v plné kráse-přes deset km stoupání kolem 10 a místy i 16% dá do těla. Ještě že začínám ráno, při polední pálavě by to byl boj! Pomalu ukrajuju z vydatné porce, pár zastávek na doplnění kalorií z vlastních zásob a ani se nenaděju a je tu vrchol. Dlouhý a prudký sjezd prověří brzdy- musím několikrát stát, aby se ochladily pálící ráfky. Po 24km je tu G.Vakuf a konec klesání. Z prava se přidává řeka Vrbas a tentokrát sleduji tok po proudu, což je znát i na rychlosti. Projíždím Bugojno a Donji Vakuf- tu se napojuji na cestu, kterou jsem přijel. Kaňonem řeky Vrbas- také po proudu dojíždím po páté k motelu řed Jajce. Od nadměrných výdajů mne zachraňuje jeho obsazenost Holanďany a ochotný číšník doporučuje motýlek naproti. Je zavřen, ale sousedka mne naviguje do zadní části- tu se domlouvám na noclehu se starší muslimkou a platím 15 KM (maraka- konvertibilných marek). Po ubytování a hygieně se jdu navečeřet do motelu naproti- obligátní čorba, šopský salát +pečivo a pivko naplní žaludek a doplní kalorie, odcházím do hajan. V noci se spouští liják- prší celo noc, takže ráno nemusím pospíchat s balením.

Jezero Bočac

      Odjíždím i tak kolem sedmé, následuje Jajce, jezero Bočac na řece Vrbas a blíží se Banja Luka. Jeho překonání zabere hodinku, ale konečně je za zády. Po rovině cesta ubíhá, po páté hodině jsem v N.Topole u penzionu s nabídkou pokojů. Stojím a ptám se- je volno a cena klasická, 15KM- končím a v noci zase prší.....:-((
      Tradiční noční déšť mne už nepřekvapuje,ráno pomalu balím a když přestává- odjíždím k nedalekému chorvatskému přechodu Gradiška. Po pár kilometrech se začínající mrholení mění v houstnoucí déšť a lituji, že jsem nepočkal. Mokrý do špiku kostí pokračuji a budu toho litovat- co však nemohu ani tušit! Je tu Gradiška, déšť houstne a doufám, že si odpočinu pod hraniční střechou. Jedu po hlavní, blíží se křižovatka a zpomaluji- na boční vlevo stojí stříbrný Ranault a čeká na volno. Auto přede mnou projede, já za ním, když Renault vyrazí na druhou stranu- brzdím, ale 30kg za mnou to nevnímá a je tu srážka. Dopadá celkem dobře- újma na zdraví žádná, na Renaultu černá šmouha od předního kola bicyklu, přední kolo zničené a odnesl to i rám. Řidič je v šoku, uklízíme se stranou a následuje dohoda. Policii nevoláme, řidič je korektní a souhlasí s uvedením kola do pojízdného stavu a poskytnutím noclehu. Vše dáváme do pořádku během odpoledne, večer strávíme v družné debatě a ráno mohu pokračovat, čemu jsem nesmírně rád.....

Noc v Lončarici

      Před hranicí utrácím poslední marky a u chorvatské benzinky  v bistru měním u vedoucí(pamatuje si mne z večera před třemi týdny)20€ na kuny. Cestu už znám a k večeru dorážím do Lončarice na chatku starého známého- vítáme se a ubytování je zajištěno i s občerstvením. Je rád, že jsem ho neminul a setkání opět stvrzujeme kalíškem rakije. Noc je větrná, ale déšť nehrozí.
      Loučíme se při šálku bylinkového čaje jako dobří přátelé a v nastálém shonu si zapomenu vyžádat adresu- nevadí, vím, kde to je a najdu místo i poslepu! Po chvíli je tu maďarský Barcs a tím končí možnost jakékoliv komunikace v přátelském duchu- Maďaři jsou rezervovaní a myslí si, že každý musí umět maďarsky...Za hranicí měním zbývající kuny na forinty- na tři dny by to

mělo bohatě stačit. První noc je na známém místě- vojenském hřbitově z 2.svět.války pod přístřeškem. Aspoň si vyzkouším, jak se spí na hřbitově. Bohužel je pod hl. cestou a projíždějící auta moc příležitostí ke klidnému spánku nedávají. Noc však prospím aspoň částečně- ráno po šesté jsem připraven k odjezdu...
Po nekonečných rovinách míjím Balaton a daří se dorazit až před Pápu. Tu se dopouštím osudové chyby- vjíždím do města s tím, že tu přenocuji v motelu či penzionu. V prvním je obsazeno, stejně jako v dalších třech, dva jsou zavřeny pro rekonstrukci, ve dvou hotelích plno a jsem v centru- je osm a zbývá jediný hotel. Ten je drahý a proto i volný- platím 40€ za noc a snídani a nadávám si do blbců- měl jsem zůstat na pokraji a najít místo na noc tam, ale chybama se učíme, i když draze placenýma ne? Večer se strhává bouřka- prší i ráno, ale než se pobalím a odjedu, je po dešti.
      Následující noc už jsem na Slovensku a daří se dorazit do Kolárova na místo, kde jsem trávil první noc. V restauraci Pod topoľom u stadionu večeřím, dávám závěrečné točené a následuje klidná noc. Pak už zůstává projet N.Zámky, Nitrou, kolem Topoľčan a po páté zvoním doma v Partizánskom.
      Další dovolenka je za mnou- zůstávají krásné vzpomínky a zážitky na setkání s milými lidmi, překrásnou přírodou a krajinami- prostě to, proč se každý rok vydávám na cesty. To se slovy nedá vyjádřit, je to prostě "něco"!
      Mám za sebou pěkných 2285km přes pět krajin, nastoupaných 28,3km v hornatém prostředí, první upršené putování po 20-ti letech a také první(a doufám že jedinou) havárii se šťastným koncem. Kam to bude příští rok? Popřemýšlím.......
Odkazy:
foto: http://picasaweb.google.com/hudjanko
trasa: http://www.gpsies.com/mapUser.do?username=janlaik